Jsem tvé stáří, pozvi mě dál“, osudově pronáší Kemr do Kocábova zpěvu ve slavné písni dua Horáček – Hapka z alba „Penzion svět“. Text je o duševně starých mladý lidech zívajících doma v bačkorách, nikoliv o seniorech. V roce 1988, kdy album vyšlo a působilo jako zjevení, chtěli jeho autoři píchnout imaginární jehlou do zadnice mladé generaci a probudit ji k činům. Což se do roka stalo…
Po letech jakoby poselství vyprchalo a člověk má při poslechu písně pocit, že mu jednoho krásného dne u dveří naléhavě zazvoní skutečné stáří. Jakýsi Darmoděj v kabátu z hadí kůže, co sešel z hlavní třídy a jde z něj divný chlad. Zvlášť když mám „vlasy jako popel z cigaret“ a padesát. Kdy už nejsem mladý a ještě ne starý. Zvonění ohlašující stáří může mít mnoho podob. Od totální endoprotézy kyčelního kloubu, zubní protézy ve skleničce na nočním stolku či definitivní ztráty erotických snů. Na mě Stáří zazvonilo v pražském metru na trase C. Konkrétně ve stanici Vyšehrad. A prst ze zvonku sundalo až na Florenci. Byl to šok, tak brzy jsem to nečekal, zvlášť když mám ještě vlastní klouby i zuby a erotické sny také sem tam přicházejí…
Nastoupil jsem do vagonu, které jsou v podstatě vždy plné cestujících. Zmerčil jsem volné sedadlo a učinil jsem pohyb směrem k němu. Totéž udělala jakási mladá slečna s postavou modelky a s tváří anděla. Akorát k němu měla blíž. Už si sedala, když zachytila můj pohyb a pohled na prázdné místo. Okamžitě se narovnala a pohybem ruky s otevřenou dlaní mi nabídla sedadlo se slovy „Sedněte si, pane“. Přestože kolem postávali lidé starší než já, alespoň podle odhadu, dívala se mi přímo do očí. S díky jsem odmítnul, vyloudil jsem úsměv překvapeného idiota a začal jsem se tvářit jako chlapík, který by, drže se madla, jezdil ve stoje všemi trasami metra klidně až do rána. Pohlédnul jsem na svůj odraz v matném okně vozu, abych se ujistil, že to není taková tragédie. Ještě donedávna jsem si namlouval, že nehledě na údaje v občance vypadám jako šaramantní muž středních let. Za bláhovou iluzi může především moje kadeřnice, která mi tvrdí, že jsem pořád „fešok“. Akorát mi nedošlo, že mi to říká už dobrých patnáct let, co mě stříhá. Navíc pochlebování klientům patří k její profesi…
Když jsem se vzpamatoval z šoku, začal jsem si namlouvat, že dívčin soucit nevyvolala má vetchost, ale image ruského revolucionáře (černý flaušový kabát s vyhrnutým límcem, černá kožená čepice zvaná „Masaryčka“, bradka) a sveřepý výraz bolševika před útokem na Zimní palác. Ale kdo ví…
„Dnes obloha se kaboní, jak zlopověstné znamení a k tomu někdo zazvoní, tak naléhavě“