Předcházející článek, možná připomínal jemnou kritiku stravovacích návyků občanů města a s nimi spojenou nabídku nejžádanějšího zboží. Den po jeho umístění na blog Jablečno a facebookový profil jsem si, aniž bych to plánoval nebo nad tím přemýšlel, uvědomil, že jsem střílel také do vlastních řad. Zasloužil se o to můj chuťový reflex a jeho následky. Můj nový triumvirát zní maso, žaludeční čaj a suché rohlíky…
Loni mi bylo padesát. Uf, uf jak říkáme my indiáni. Tradice velí oslavit tyto kulatiny. Sice nechápu, co je na tom k jásání, ale budiž, čeká se to. Rodinu jsem uspokojil, ale s bývalou pretoriánskou gardou, jak jsem říkal „své“ městské policii, jsem posedět nestačil. Nějak to nevyšlo. Vzhledem k tomu, že tři její členové jsou ročník 1977, dohodli jsme se, že spojíme síly a oslavíme sto sedmdesátiny. Už jenom sestavování jídelníčku připomínalo plánování teroristického útoku na kardiaky a žlučníkáře. Úvodní pitná část se mě netýkala, neboť deset let nepožívám alkohol, stačí mi kohoutková, a když se chci rozšoupnout tak kofola. Vzrušenou debatu, zda hruška nebo slivka, jsem v klidu přečkal u kafe a dvou cigaret. Nakonec vyhrály obě, nemluvě o bečce, což je samozřejmost. Tím jsme uzavřeli nejen téma lihoviny, ale také ovoce. Když jsme si odhlasovali poměrem hlasů 3:1, že oběd nebudeme zdržovat polévkou, shodli jsme se na plněné vepřové kapse se šťouchanými bramborami. Následný zákusek ke kávě patří k tučnému obědu jako cigareta k Zemanovi. Na podvečerní švédský stůl jsme si odhlasovali „korýtko“. Skandinávci tím jistě nemysleli hromadu jelítek, vepřových žebírek a kuřecích „kitek“ a řízečků. Můj návrh završit trachtaci tataráčkem byl přijat s bouřlivým nadšením. Otázku zeleniny jsme sfoukli za tři minuty. Zelný salát, nakládané okurky a kozí rohy. K zobání brambůrky a tyčinky. Pak už nic nebránilo gastro džhádistický atak provést. Sídlo místní organizace rybářského spolku v Bystřici se nám zdálo ideální. Výbuch v Jablunkově by mohl spustit řetězovou reakci v osmi prodejnách řeznictví a uzenářství…
Byť jsem se mírnil, vrátil jsem se večer domů s břichem, jaké míval jemnostpán Trautenberk. Vyšší moc a moje blbost tak zařídili, že se stal Velký Pátek zřejmě poprvé v životě mým postním dnem. Zdržel jsem se požívání masa teplokrevných zvířat a dokonce žádal Nejvyššího o odpuštění jednoho ze sedmi hlavních křesťanských hříchů – obžerství. Třetí sloup Velikonoční doby, Almužnu, jsem „postavil“ už v Popeleční středu. Přispěl jsem na Akci kuře, aneb Pomozte dětem…
Kuře? Maso? Pomóóc…
Hi Jack, je vidět, že ročníky 1977 jsou dobré ročníky:) jen by mne zajímalo, co tví kolegové měli v bečce za pivo a co zbylo….očekávám, že nic:)