Právě před sto lety byl na Václaváku u koně politikem a knězem Isidorem Zahradníkem spontánně vyhlášen samostatný Československý stát vybojovaný Masarykem, Benešem a Štefánikem v zahraničí. Ještě týž den jej Národní výbor československý prvním zákonem, který napsal Rašín na kus papíru, kodifikoval. To všechno dva týdny před tím, než se 11. 11. 1918 oficiálně rozpadla Habsburská monarchie, skončila první světová a vzniklo samostatné Polsko. O tom, co dělo v Praze víme téměř dopodrobna vše. Ale zajímalo by mě, co se dělo ten den v Jablunkově?
Patrně nic. Válečný den jako za poslední čtyři roky každý jiný. Pochybuji, že těch cca 60, 70 Čechů, kteří se to dozvěděli o tři dny později, jásalo. Troufám si napsat, že nevěděli, čí jsou. Zdejší Poláci, kteří zde představovali naprostou většinu, v tom měli jasno. Polský národní výbor pro Těšínsko, který založili 12. října zástupci polských politických stran, prohlásil Těšínsko, včetně Jablunkova, za součást budoucího Polska. Dvouletý spor nových států, kdy jeden argumentoval etnikem a jazykem, druhý se odvolával na historické právo, skončil plichtou. Bývalé knížectví bylo rozděleno a Jablunkov je od 28. července 1920 v Československu, respektive v Česku. Tečka alias kropka…
Netuším, jaký je poločas rozpadu geograficko-etnických pseudo pravd. Sranda je, že ani po sto letech si zdejší občané nepřestali ohýbat realitu podle národnosti v rodném listě. Autor tohoto článku má v příslušné kolence napsáno „česká“, přestože celá jeho rodina z otcovy strany je polská. A „Češi“ z mamčiny strany jsou spíš zdejší Slezané. Přesto jsem hrdým Čechem a brečím jak želva ve chvílích, kdy Ledecké či Krpálkovi hrají „Kde domov můj“. Polákem se stávám, když slyším „Zawsze tam, kdzie ty“ od Lady Pank nebo se dívám na film „Potop“. Ani tyto polské emoce mi nezabrání v tom, že mám tendenci ohýbat argumenty oprávněnosti situování Jablunkova v naší republice na českou stranu. Čestně přiznávám, že mám s objektivitou lehký problém. A totéž by si měli přiznat i zdejší Poláci, kteří historické reálie ohýbají na opačnou stranu. Ono by to mělo být po sto letech jedno, jsme Slované, Evropané, ale někde ve skrytu duše, v koutku srdce, v kapičce krve ten ohyb cítíme…
Pal to čert s „ohyby“. Surrealistický je především fakt, že po sto letech jsme, my Češi, došli od Masaryka k Zemanovi, Poláci od Piłsudského ke Kaczyńskému, faktickému vládci Polska…
Probíhají oslavy, už včera jsem poslouchal projevy premiérů Pellegriniho a Babiše. Slyšel jsem projev prezidenta Kisky a upřímně se děsím toho, co bude večer ve Vladislavském sále blábolit náš Zeman…
Ještě pár Zemanových zmrdů, kund a vyznamenaných pochlebovačů a hlásím se ke Slovákům…