Rybářská, lovecká, divadelní, plesová, lyžařská, vinařská, topná, atletická i okurková sezóna. Každému jeho nebe. Autorovi článku začala tento týden biatlonová sezóna. Sport, který ještě před sedmi osmi lety soupeřil o mou pozornost s ženským vzpíráním, mě po prvních vítezstvích Gabriely Soukalové alias Koukalové přenesl do sedmého nebe…
Hvězdná kráska, které český národ klečel u nohou, se však rozhodla historicky znemožnit podivnou knížkou o tom, jak deset let trpěla bulimií a zvracela osmkrát denně. Možné to je, vatu a odličovací tampony máčené ve vodě jsem s ní neobědval. Zdráhám se však uvěřit tomu, že při této vážné poruše příjmu potravy způsobené údajnou šikanou trenérů, podávala tak neskutečné výkony, které vyžadují sílu a vytrvalost. Vrcholový běh na lyžích je neskutečná dřina. V časech mé krátké atletické kariéry, kdy jsem už v patnácti trénoval pětkrát týdně po tři hodiny, jsem sežral půl ledničky, abych doplnil spálenou energii. Kdybych jedl vatu, při výbězích do kopce s vestou naplněnou olověnými cihličkami, bych padl po dvou krocích. Nemluvě o závodech. „Jiná“ Gabriela však i s bulimií dokázala vyhrát světový pohár a mistrovství světa, být stejně krásná na startu i v cíli a nafotit sexy obrázky. Podle mého stáhl naivní holku dolů manžel Koukal, bývalý badmintonista, který neunesl úspěchy a slávu své ženy, a tak ji „otevřel“ oči…
Loňskou sezonu táhli vicemistr světa Moravec, stříbrný olympionik Krčmář a bronzová medailistka z olympiády Vítková. Skvělé, úžasné, ale loni spíš ojedinělé. Holt, Koukalová se silným mejkapem a zářivým úsměvem nás namlsala stálou přítomností na „bedně“ v letech 2014 až 2016. Letošní sezóny jsem se obával. Neděle začala pro česko tragicky. Nicméně včera během vytrvalostního závodu žen už jsem zase trnul a modlil se, ať to blbé černé kolečko zmizí. Kdyby Markéta Davidová předposlední terč trefila, závod by vyhrála. Nastupující mladinká blonďatá kráska i přesto získala bronz. První vlaštovka však jaro nedělá, od Markéty k Markétce v očích „odborníka“ Sagoče je ještě daleko. Uvidíme zítra…
Co mě však zatím prudí je masová změna designu kombinéz. Jen Švédové zůstali žlutí, Kanaďané červení s bílým konopným listem a Poláci bílí s červenými holeněmi. Jakž takž poznám Němce a Francouze. Zbytek, včetně našich, je nějaký černý. Naši modrou přebrali loni tmavočervení Rusové. Italové zas vyměnili tmavě modrou za olivově zelenou. Tam mi to nevadí…
Dorotce by to slušelo i v pytli od brambor…