Parafrázuji vlasteneckou píseň Jana Škroupa, skladatele naší hymny. Bývali v zlatých šedesátých, kdy Vláčil, Menzel, Klos, Forman, Passer, Jasný či Chytilová válcovali svět a vítězili na nejprestižnějších filmových festivalech. Tzv. Nová vlna už dávno opadla. Zatímco současní čeští tvůrci vyrábějí leda tak cákance házením svých filmařských žabek po hladině světové kinematografie, Poláci vrhají do filmových vody balvany. Jsem ovšem jen amatérský kritik, dám hlavně na emoce…
Mým měřítkem kvality je délka mlčení po skončení filmu, kdy jej v sobě nechávám „doznít“. Kdy se mi nechce mluvit, protože emoce nepotřebují slova. Co se domácí tvorby týče, naposledy jsem mlčel po Mádlově Pojedeme k moři, a v minulé dekádě mě zbavily slov Protektor a Tajnosti. V kategorii seriálů Hořící keř, Pustina a nedávný Rédl. Jinak nic. Mám pocit, že se naši tvůrci pohybují na pětníku a tematicky se „ňahňají“ v problémech obyčejného člověka. Mimo naše hranice české filmy nikoho neoslovují a nikdo je nechápe, často ani ten obyčejný člověk. Krom toho si myslím, že se u nás točí filmů příliš mnoho. Někdy méně znamená více. Ne že by nechyběla velká témata, ale třeba ryze českého Palacha nám na evropské úrovni musela natočit polská režisérka Agnieszka Holland, viz. Hořící keř…
Mlčel jsem předevčírem, a to po zhlédnutí polského snímku „Zimna wojna“, nejlepšího evropského filmu 2018 a vítěze festivalu v Cannes, který je také nominován na Oscara. Příběh fatální lásky jazzového klavíristy a zpěvačky folklórního souboru, kteří nemohou žít spolu, ani bez sebe, ani v Polsku, ani ve Francii, je perlou nejen obsahem, ale také formou. Černobílý snímek jakoby točili Vláčil nebo Forman podle scénáře Kundery. Posledních pět minut mě totálně sejmulo. Totéž se mi stalo u dalších polských filmů z posledních let Pokłosie (Dozvuky) a Volyň. A mohl bych jmenovat další, třeba Ida (nejlepší evropský film 2014 a Oscar 2015) či Agnus dei (čtyři nominace na Cézar Awards). Nemluvě o skvělých polských detektivních seriálech Kruk, Belfer či 1983. Především Kruk: szepty słychać po zmroku je totální pecka. Současná polská kinematografie prostě hraje v jiné lize, než ta česká….
Velkou naději vkládám do mladého scénáristy Štěpána Hulíka, z jehož pera je Hořící keř i Pustina…
Čechové, Čechové, jak se měníte!
buďte zas rekové, jak vás znal svět