„Jdu si prohlížet módní časopisy, kvůli kterým nenávidím svoje tělo,“ říká v seriálu Teorie Velkého třesku vědkyně Amy. Vím, o čem mluví. Je jasné, že v mém věku a při omezeném pohybu jsou časy vánoček a bicepsů pryč. Člověk se místo toho stane vice religiózní. I za cenu porušování druhého přikázání. Při pohledu do zrcadla často pronáším slova jako „Kriste pane, Pane Bože“. Nadarmo…
Onehdy mě můj obvoďák při preventivní lékařské prohlídce přinutil stoupnout si na váhu. Že stačí, když si sundám tričko, zbytek odečtou. Stoupnul jsem si na ten proklatý bazmek jako odsouzenec na bednu pod oprátku. Když se těkající čísílka ustálila, opět jsem vzal boží jméno nadarmo. Poté jsem se snažil sestřičku přesvědčit, že mé nové boty mají váhu Zátopkových bagančat a můj chytrý telefon mě tíží stejně, jako kdybych měl v kapse cihlu. Nadarmo. Váhu nenapíšu, ani kdybyste mě přinutili hodinu poslouchat Zemanův projev nebo navštívit Čapák…¨
Absolutní ztrátu osobní důstojnosti a sebeúcty mi však spolehlivě přivodí nákup nových kalhot či košile v obchodě, zpravidla při návštěvě Nové Karoliny. Nejhorší je kombinace obojího, tedy varianta K + K. Chápu, že moje žena chce ze mě udělat fešáka, většinou marně. Ale není nic potupnějšího, než když sedím v kabince jen ve slipech a černých ponožkách, zatímco moje drahá polovička běhá a shání další K + K, aby mi padly. Ostré bílé světlo ve zkušební kabince je brutální. To bych musel vypadat jak Ryan Gosling ve filmu „Bláznivá, ztracená láska“, když si sundal tričko před Emmou Stone, abych si přestal připadat jako Hroch obojživelný. Nemluvě o tom, že fikané postavení zrcadel umožňuje, abych viděl profil či temeno nějakého cizího škaredého chlapa v mých brýlích na nose. Ve stavu ponížení následuje několika násobné porušení druhého přikázání v podobě tichého bědování „Pane Bože, od této chvíle hladovím“…
Proto rád navštěvuji v Třinci svou maminku. Nejen, že Peťovi uvaří svíčkovou, nejlepší na světě, ale v předsíni a v koupelně má čarovná zrcadla, která zeštíhlují. I tak raději nerozsvěcuji…