Slováci si zvolili do čela státu osobu, která je mladá, slušná a evropská. Už podruhé za sebou. Tentokrát navíc hezkou ženu Zuzanu Čaputovou. Dokonce i Maroš Šefčovič byl podobnou volbou. Nestalo se to za sedmero horami, ale v zemi, která je z Mlýnské 35 dosažitelná autem za jedenáct minut. Máme společnou minulost, mluvíme takřka stejným jazykem, přesto jde o jiný svět. A já si říkám, Bože, co se to s námi Čechy, Moravany a Slezany stalo?
Nad lží a nenávistí tam zvítězila pravda a láska. Nad hulvátstvím slušnost. Nad stářím mládí. Nad strachem odvaha. Nad pesimismem optimismus. Nad buranstvím noblesa. Nad poraženectvím naděje. Nad Moskvou Brusel. Nad Asií Evropa. Jasně, nic není černobílé. Velmi jsem situaci na Slovensku zjednodušil. Mluví ze mě emoce, protože naším srdcím nejbližšímu národu přeji a zároveň závidím, že si zvolili v prezidentských volbách osobnost, že kterou se nemusejí z hloubi duše stydět, která nebude své oponenty urážet a mstít se jim, nebude mluvit vulgárně, nebude nadbíhat východním despociím, kde se masivně porušují lidská práva. Jasně, v zemi za kopcem žije mnoho fašistických Kotlebů, zkorumpovaných Ficů či fanatických katolíků. Směřování země musí potvrdit parlamentní volby. Ale přece. Co se to s námi Čechy, Moravany a Slezany stalo? Kde a kdy jsme překročili bludný kořen a sešli z cesty, po které kráčel Václav Havel. Jak se se mohlo stát, že Česko vedou Zeman a Babiš, následováni Okamurou a Filipem?
Slováci nám nastavili zrcadlo. A já v něm vidím jen naši křivou hubu…