Jsou důchodci, kteří sledují a poslouchají hitparádu na TV Šlágr a nechtějí si urvat uši. Jsou důchodci, kteří zvládnou na TV Barrandov Zemana, Soudkyni Barbaru i Duel Jaromíra Soukupa, aniž by spáchali sebevraždu. Existují rovněž důchodci, co na ČT24 sjíždějí jednání poslanecké sněmovny a zůstávají příčetní. I když posledně se mi noc poté zdálo, že mě korunovali římským císařem…
Dopoledne jsem v záchvatu masochismu hodinu sledoval vystoupení českého premiéra během rozpravy před hlasováním o nedůvěře vlády. Konečně jsem po letech pochopil, k čemu je tento ústavní krok dobrý. Schůze, kdy poslanci hlasují o dalším osudu vládního kabinetu, se musejí zúčastnit všichni ministři včetně premiéra. Poslanci tak mají úžasnou příležitost říct jim, co mají na srdci, protože běžné schůze členové vlády velmi často ignorují. Opoziční zákonodárci pak směřují své kritické výtky k jejich prázdným židlím. Z hlediska ministerské docházky bych proto navrhoval, aby se o nedůvěře vlády hlasovalo na každé schůzi poslanecké sněmovny…
Pan premiér se tvářil ztrápeně a unaven z vyčerpávajícího makání pro blaho nás všech dával najevo, že nerozumí, proč jsou na něj všichni tak zlí, kdy on je tak dobrý. Třeba umí svolat schůzi Visegrádské čtyřky esemeskou a navštívil Bílý dům. A chodí za občany. Například o posledním víkendu do Roudnice…
Měl bych se stydět. Premiér pumpuje do občanů peníze, třeba na zvýšení mého důchodu, a vděk žádný. Začínám se obávat dnešního snu. Aby se mi nezdálo, že jsem vstoupil do hnutí ANO…