Hudba a její poslech se nachází někde v půli mých zájmů o umění. Určitě před tancem a divadlem, ale za malířstvím, filmem a literaturou. Takový Jablonec mezi fotbalovými kluby. Nesestoupí, ale nikdy ligu nevyhraje…
Jako klučík jsem poslouchal na starém gramofonu desky mých rodičů, Simonovou s Chladilem a tak. Na základce jsem se věnoval fotbalu a lehké atletice. Hudba se vrátila až s pubertou. V osmičce Katapult, v prváku a druháku AC/DC a Pink Floyd. Závěr gymplu patřil polským kapelám Lombard, Bajm a Lady Pank. Nad tím vším se jak duch nad vodami vznášeli The Beatles. Z českých kapel z počátku osmdesátek jsem poslouchal Progres 2, Abraxas a Marsyas, a taky Kryla. Zbytek šel mimo mě. A tak zvanou populární hudbu jsem měla za trapné sračky. V rané dospělosti přibyli Depeche mode, z českých Framus 5 nebo Stromboli. O něco později Aerosmith, Nirvana. Pak přišel Rammstein, který mi zůstal i po padesátce. K němu si občas podle chuti pustím Ozzyho či Deep Purple a Pearl Jam, což proložím Pink nebo ZAZ. Z českých kapel a zpěváků, vyjma Lucie a Kollera téměř nikým. Nejlepší tuzemskou deskou pro mě zůstává „Možnosti tu sou“ z dílny Načeva/Pavlíček/Topol z roku 1994…
V osmnácti by mě ani pod vlivem trávy nenapadlo, že v mých tehdejších očích a uších největší zpívající trapák Gott bude takto adorován i po mých abrahámovinách. Z dnešního pohledu je to ještě větší bizár, než fakt, že si naši hrdinové z Nagana pouštěli v kabině hity Michala Davida. U Jágra a spol. lze pro úchylku alespoň najít vysvětlení. Kdyby mi od mládí protihráči třískali hlavou o mantinel, možná bych poslouchal i Duo Jamaha nebo No Name. Skutečnost, že Češi, Moravané a Slezané už skoro šedesát let milují Karla Gotta, čerstvého osmdesátníka, není fenomén. To je diagnóza…
Jasně, není mi rebelujících osmnáct. Karel Gott je bezpochyby mimořádná osobnost, skvělý zpěvák a umělec, ale schopnost našeho národa upnout se na někoho, kdo představuje jakousi pofidérní jistotu, a pak jej léta uctívat, mi přijde velmi nezdravá …