V souvislosti s uvedením filmu Václava Marhoula „Nabarvené ptáče“ na festivalu v Benátkách se nejčastěji diskutuje o explicitním zobrazování násilí. V Česku zatím film nikdo neviděl. Na festivalu ovšem vybuchl jako bomba. Někteří tleskali, jiní kvůli zobrazené brutalitě odcházeli. Chce se mi smát…
Děj se odehrává za II. světové války „kdesi“ na Východě, což může být Ukrajina stejně jako Bělorusko nebo východní Polsko. Hrůzy války očima desetiletého kluka. Prý jde o procházku peklem. Marhoul se odvolává mimo jiné na knihu historika Timothy Snydera „Krvavé země“, která dokumentuje běsy, které se odehrávaly za války právě v těchto zemích, kde zahynuly desítky milionů lidí. Četl jsem ji. Aniž bych film Nabarvené ptáče viděl, souhlasím s Marhoulem, který prohlásil, že jeho dílo podle románu Jerzyho Kosinského je čajíček ve srovnání s tím, jaká zvěrstva tehdy (i dnes) páchali lidé na lidech. Snyder třeba popisuje, jak se vojáci jednotek SS bavili tím, že vytrhávali matkám z náručí kojence, vyhazovali je do vzduchu a stříleli do nich. Takhle to vypadá v pekle…
Ohledně brutality panuje v kinematografii zvláštní pokrytectví. Opěvovaný Tarantino je podle mě jasný deprivant. V jeho filmech tečou potoky krve, násilí už nemůže být víc explicitní. V jedničce Kill Bill zabije hlavní hrdinka v japonské hospodě asi sto lidí na nejrůznější způsoby, podobně se chová nespoutaný Django, nemluvě o vyloženě chorém filmu Osm hrozných. Přesto je psychopatický Tarantino označovaný za kultovního režiséra. Ve dvacítce nejlepších filmů v Československé filmové databázi jsou filmy jako Sedm (6.) nebo Mlčení jehňátek (15.), kde jsou oběti mučeny a usmrcovány tím nejtrýznivějším způsobem. A to vše v barvě. Přesto jde opět o „kultovní“ filmy…
Jsem vážně zvědav, jak budou titíž chytrolíni a rádoby kritici na csfd hodnotit Nabarvení ptáče. Nejprve se všichni rozplývali nad tím, že má česká kinematografie v hlavní soutěži prestižního filmového festivalu v Benátkách svého zástupce po dlouhých pětadvaceti letech, dnešní titulky už hlásají „Marhoul neuspěl“. Klišoidní a laciná „zábava pro všechny“ s psem Kolíkem a ženami běhajícími s urnou, kde divák vytuší „vtip ze života“ pět minut před tím, než se stane, je hodnocena sedmdesáti osmi procenty! Kolikpak dostane monumentální černobílý opus, jehož natočení stálo režiséra jedenáct let života?
Když Uma Thurman usekne Lucy Liu v poetické zimní zahradě samurajským mečem půl lebky, je to v pohodě. Nikdo z kina neodchází. Diváci dál jedí popcorn. Holt, génius filmu Tarantino. Problém brutality v Nabarveném ptáčeti je pouze v tom, že Marhoul popsal pravdu…