Nedávno jsme po desáté v noci dělali s ženou v posteli to, co padesátníci po třiceti letech manželství dělávají nejčastěji. Povídali jsme si. Tentokrát našimi tématy nebyl rozbor situace odchodu Velké Británie z Evropské Unie či homofobní názory exchartisty a čerstvého poslance europarlametu Vondry na sňatky homosexuálů. Případně, co dělají naše děcka. Vzpomínali jsme na první viděný večerníček…
Už nevím, koho ta blbost napadla, a jak jsem k ní dospěl, nicméně debata se rozvinula v jakési procvičování paměti ve stylu „Jak se jmenoval večerníček, jak tam to prase furt kvičelo a chrochtalo?“ nebo „Jak se, do háje, jmenoval ten medvěd v kloboučku a s kravatou?“. Jsem v kulturní výhodě, neboť co se týče pokrytí signálem polské televize, byl Jablunkov, na rozdíl od Třince, za komančů slepým místem na mapě. Je ironií osudů, že zdejší Poláci nechytali „Poláka“. Možná proto zní jejich polština jak za časů Sienkiewicze. Každopádně moje žena nemohla znát „dobranocki“ jako třeba Pomysłowy Dobromir či Reksio. Bolka a Lolka ovšem dávali i na „Čechu“. První Večerníček odvysílala Československá televize v roce 1965 a jmenoval se Kluk a kometa. To jsem si vygůglil. Žena si nevzpomněla, v mém případě to nebylo z objektivních důvodů ani možné. Nicméně jen pro úplnost dodávám, že kluk se jmenoval Petr. No…
Resumé. První Večerníček, který si pamatuje moje žena, byly Pohádky ovčí babičky. Tady jsme se shodli s tím, že mě hloupí vlci nahánějící chytrého beránka časově splývají s Bolkem a Lolkem. Ona přidala Rumcajse, já Saturnina. Dokonce jsem si vzpomněl na písničku „Sáturnin vás vítá á s ním liška hbitá“. Postupně jsme k prvním přihodili ještě na Křemílka s Vochomůrkou. Štaflíka se Špagetkou. Kluka z plakátu. Atd. I to kvičící prase jsem nakonec identifikoval. Večerníček se jmenoval O vepříku a kůzleti…
Vzpomínání na první Večerníčky končilo trochu smutně mým povzdechem „do prdele, my už jsme staří“.