Paradoxy vnímání tragédií

„Když zahyne jeden člověk, je to tragédie, sto tisíc mrtvých je statistka“, napsal někdy před sto lety spisovatel Tucholsky. Citát je mylně připisován Stalinovi, který na pouhou statistiku povýšil i genocidu milionů. Přesto byl Rusy předloni v anketě vyhlášen největším Rusem. Že šlo o Gruzínce je jen dalším paradoxem vnímání lidských tragédií…

Když spadne letadlo, je to katastrofa, která je dlouho oplakávána a medializována. Loni zahynulo na českých silnicích 565 lidí, což jsou tři Airbusy. Tyto tragické nehody jsou vykreslovány jako statistika, kterou nikdo z nás, kromě rodin a přátel zahynulých, neprožívá. Je to „normální“. Český voják padlý ve vzdáleném Afghánistánu, v konfliktu, který nemá řešení, je vnímán jako hrdina. Dodávám, že zcela oprávněně. Český hasič, který zahyne při záchraně konkrétního lidského života u nás doma, je sice také hrdina, ale jeho ztráta je veřejností vnímána jako součást rizika, které k jeho povolání patří. Proč takto podivně mudruju?

Mám rozkoukaný skvělý netlixovský seriál „Manhut: Unabomber“. Jak název napovídá, pojednává o pátrání po americkém teroristovi jménem Kaczynski (legrační náhoda), který v letech 1978 až 1995 rozesílal poštou dopisy a balíčky s výbušninami, které usmrtily tři lidi a dalších třiadvacet osob zranily. Matematický génius, kterého psychóza dohnal k extrémnímu boji proti moderní společnosti (Tvrdil, že nás připravuje o svobodu. Jak ho, proboha, takový nesmysl mohl napadnout?) je po právu vnímán jako nebezpečný sériový vrah, který hnije doživotně v díře. Blonďatý psychopat, který zradil statečné Kurdy a dopustil genocidu jejich národa, je pořád americkým prezidentem, podle svého přesvědčení ten největší a nejúžasnější v dějinách USA…

Jaká bude statistika počtu mrtvých Kurdů?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *