„Když zahyne jeden člověk, je to tragédie, sto tisíc mrtvých je statistka“, napsal někdy před sto lety spisovatel Tucholsky. Citát je mylně připisován Stalinovi, který na pouhou statistiku povýšil i genocidu milionů. Přesto byl Rusy předloni v anketě vyhlášen největším Rusem. Že šlo o Gruzínce je jen dalším paradoxem vnímání lidských tragédií…
Když spadne letadlo, je to katastrofa, která je dlouho oplakávána a medializována. Loni zahynulo na českých silnicích 565 lidí, což jsou tři Airbusy. Tyto tragické nehody jsou vykreslovány jako statistika, kterou nikdo z nás, kromě rodin a přátel zahynulých, neprožívá. Je to „normální“. Český voják padlý ve vzdáleném Afghánistánu, v konfliktu, který nemá řešení, je vnímán jako hrdina. Dodávám, že zcela oprávněně. Český hasič, který zahyne při záchraně konkrétního lidského života u nás doma, je sice také hrdina, ale jeho ztráta je veřejností vnímána jako součást rizika, které k jeho povolání patří. Proč takto podivně mudruju?
Mám rozkoukaný skvělý netlixovský seriál „Manhut: Unabomber“. Jak název napovídá, pojednává o pátrání po americkém teroristovi jménem Kaczynski (legrační náhoda), který v letech 1978 až 1995 rozesílal poštou dopisy a balíčky s výbušninami, které usmrtily tři lidi a dalších třiadvacet osob zranily. Matematický génius, kterého psychóza dohnal k extrémnímu boji proti moderní společnosti (Tvrdil, že nás připravuje o svobodu. Jak ho, proboha, takový nesmysl mohl napadnout?) je po právu vnímán jako nebezpečný sériový vrah, který hnije doživotně v díře. Blonďatý psychopat, který zradil statečné Kurdy a dopustil genocidu jejich národa, je pořád americkým prezidentem, podle svého přesvědčení ten největší a nejúžasnější v dějinách USA…
Jaká bude statistika počtu mrtvých Kurdů?