Dvacátého devátého října 1989 seděl Václav Havel v base a dva měsíce poté byl zvolen prezidentem. Paradoxně svými vězniteli. To by nevymyslel ani spisovatel absurdních her, kterým byl on sám. Přesto se to stalo. Přesně před třiceti lety…
Poprvé jsem jméno nejvýznamnější osobnosti moderních dějin našeho státu zaregistroval někdy v roce 1985, kdy jsem pročítal kopii textu Charty 77. Věnovala mi ji moje kolegyně Radka Pospíšilová ze základní školy v Návsí, kde jsem tehdy učil. Respektive spíš se za učitele vydával, neboť mě po gymplu nevzali na pajdák, zato jsem dostal umístěnku do Gorolie, což se mi o rok později stalo osudným. Chartu jsem nepodepsal, nikdo mě o to nepožádal, ani já sám jsem tehdy necítil potřebu se ostře vyhranit proti režimu a stát se osamoceným disidentem na Jablunkovsku. Ještě ji mám někde doma založenou. Jméno spoluautora této jemné kritiky, měřeno dnešním pohledem, nedodržování základních lidských práv a svobod, se pro mě znovu vynořilo z polozapomnění až v roce 1988, především však v bouřlivém devětaosmdesátém, v jehož závěru pak přímo explodovalo. Sranda byla, že jméno nemělo do Sametové revoluce tvář. Na scéně se neobjevil marvelovský super hrdina, ale pomenší ráčkující chlapík se světlým knírkem, ve svetru a s cigaretou. Místo svalů měl vnitřní sílu, místo schopnosti létat morální autoritu a místo odvahy schopnost unést obří tíhu odpovědnosti za výsledek převratné změny, která se zrodila ze dne na den v nadšení a chaosu, odpovědnost za vedení státu, na které nebyl nikdo z disidentů ani studentů připraven. O prezidentství nežádal, moc nikdy nebyla jeho cílem, ale byl schopen vzít na sebe zodpovědnost za rodící se demokracii a svobodu, za hodnoty, za které celý život bojoval a pro které byl vězněn. Častokrát chyboval, jako každý člověk. Ale pro mě zůstává pořád jediným prezidentem České republiky…
Na samém konci filmu Batman: Temný rytíř zazní věta. „Budeme ho pronásledovat, ale on to unese. Není to hrdina, je to tichý ochránce.“
Nebyl to hrdina, byl to Václav Havel