Byly doby, kdy v rouškách chodili jen Popelka, Dora či Droběna, chirurgové a indiáni. Ti jimi ovšem zakrývali zcela jiné partie těla. Posmívali jsme se Japoncům, kteří si chránili rouškami dýchací cesty před smogem, v současnosti se bez nich nehneme ani my. Teď už se trochu hneme.
V době jejich akutního nedostatku nastoupila pověstná národní kreativita „Udělej si sám“ a roušky začalo šít celé Česko, počínaje paní Havlovou. Klobouk dolů. Pochybuji, že paní Clintonová sedla k šicímu stroji. Navíc jsem přesvědčen, že bývalá první dáma USA ani neví, jak strojek na spojování látek pomocí nití vypadá. Hlavně na přelomu března a dubna šily česko moravsko slezské ženy včetně těch gorolských jako divé. Někdy to skoro vypadalo na regulérní soutěž, kdo a v jaké kvalitě jich ušije víc. Chvála a díky všem. Bohužel, za dobré skutky musí být člověk spravedlivě potrestán, jak se říká. Nezištná pomoc si u některých vybrala krutou daň.
Šití roušek je sedavé zaměstnání. V týdnech největší poptávky po rouškách se ženy od strojů téměř nehnuly. Včera si manželce se smíchem postěžovaly prodavačky z nejmenovaného jablunkovského obchodu s textiliemi, které v době nucené zavíračky šily jak bodnuté včelou, že pomoc potřebným zaplatily nadváhou. Vděční lidé jim za ušité roušky nosili darem bonboniéry, čokolády, zákusky a jiné laskominy plné nezdravého cukru a kalorií. Znavené šičky neodolaly a po boomu zjistily, že váží o čtyři až pět kilo víc, než před akcí Šije celé česko.
Chvála Bohu, že jsme prozatím z nejhoršího venku a roušky jsou k dostání i v Albertu.