Biatlon v Novém městě a bronz Makuly v sprintu, pátý až osmý březen. Poslední přímý sportovní přenos, který jsem měl možnost sledovat. Od té doby nic. Těšil jsem se na MS v hokeji, na Zlatou tretru, na EURO. Marná sláva. Ovšem tak zoufalý, abych sledoval běloruský fotbal, jsem nebyl. Včera to konečně přišlo. Moc jsem si ovšem nepolepšil. Koprovka s vejcem místo řízku se salátem. Ale hlad je sviňa.
Prošvihl jsem tenisový turnaj v Praze a zápas Strýcové, tak jsem si dal v podvečer druhý poločas fotbalového klání Příbrami s Baníkem, což by mě za normálních okolností nenapadlo ani ve snu. Absťák po sportu naživo nicméně převládl. Musím říct, že do toho dali hoši všechno. Někteří i propotili dres. Jen se žádnému z mužstev zřejmě nepodařilo hrát svoji hru a chyběl jim kus toho fotbalového štěstíčka. Příbram za 93. minut netrefila balonem bránu, zato Baník, pičo, měl více ze hry a trefil se mezi tyče dokonce třikrát, bohužel bez efektu. A když i „Bary“ zahodil největší gólovou šanci, skončil mač 0:0. Remízu kupodivu slavil nový trenér Příbrami, břichatý a vychlámaný Pavel Horvát, který poplácával po ramenou i ostravské hráče. Drama sledovalo odhadem sto lidí porůznu sedících na hlavní tribuně, což mi vzhledem k výkonům domácích připadlo jako běžná návštěvnost. První sportovní přímý přenos mě nasytil asi tak, jako když hladovějící otec Školastyk pozřel sušenou kobylku.
Ještěže v pondělí začíná atletika