Nevím, jak jinde po Česku, ale v naší jablunkovské Gorolii řidiči ráno smetávali ze střech venku parkujících aut dvaceti centimetrové čepice sněhu. Malé bílé svině opět popadaly z nebe, a to v čase, kdy už se příroda začínala zelenat. Jako kdyby tápající vláda, uprosila Pána Boha, aby zakryla sněhovým lockdownem její neschopnost řešit pandemii koronaviru.
Mrzí mě to hlavně kvůli mé osmdesátileté mamince, která tráví poslední rok zavřená v bytě, kde četbu knih prokládá Ulicí a Soudkyní Barbarou. Kombinace třetího patra v paneláku bez výtahu a jejích slabých nohou ji bez naší pomoci prakticky znemožňuje vycházet ven. Když si odmyslím její tvrdohlavé odmítání přestěhovat se do bezbariérového bytu k sestře, tak byla v posledních měsících na čerstvém vzduchu, pokud se dá tímto přívlastkem ten třinecký pojmenovat, během únorové vakcinace a na Dušičky. Těšila se na jaro, kdy jsme ji slíbili pomalý špacír na sluníčku. Ještě včera neposlouchaje Alenu Zárybnickou jsem ji tvrdil, že tento týden určitě vyrazíme. Když jsem ráno viděl sněhovou nadílku, připadal jsem si jak vládní slibotechna.
Druhá vlna zimy, na rozdíl od pandemické, snad poslední, jen násobí pocity sklíčenosti a posiluje depresi ve chvílích, kdy slunce a rašící flóra mají podobné účinky na psychiku jako Pfizer na imunitu. Navíc psychika a tělesné zdraví jsou spojené nádoby. Netýká se to samozřejmě jen mé maminky. Tisíce dalších lidí potřebují dobít baterky sluncem. Minulý týden jsem se do jeho paprsků radostně šklebil. Chyba lávky. „Bude dobře, jenom musíš chvíli počkat,“ řeknu dnes do telefonu mamince a pozítří ji navštívíme.
Kde už jsem tu větu slyšel? A kolikrát ji ještě uslyším? V souvislosti se sněhovou nadílkou si troufám říct, že to bude naposledy. Večer si vyslechnu Zárybnickou pozorněji. Na poslech kohokoliv z vlády už mi scházejí síly.
Potřebujeme slunce.