Posledních několik let trávíme dovolenou poznáváním vlasti. Český Krumlov, Mikulčice, Kadaň, Litomyšl, Jičín. Pro letošek jsem, co by vrchní plánovač vybral Třebíč. Chtěl jsem, ať si moje žena, historička, užije romantiky třebíčské židovské čtvrti, která je zapsána v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Stalo se…
Už v lednu v neochvějné víře, že trefím klidnou vodu mezi covidovými vlnami, jsem zabukoval hotel v epicentru malebných křivolakých uliček mezi domečky, které obýval od 17. století utiskovaný Mojžíšův lid. Kaskádovitý čtyřhvězdičkový slepenec jménem Joseph 1699, kde dle fotek v recepci přespali i členové skupiny Nazareth, který se nacházel ve stráni přímo nad slavnou Zadní synygogou, sliboval romantiku s velkým R. Při pohledu do základní mapy na webu Seznam.cz vypadalo vše v pohodě. Můj jediný požadavek, vzhledem k jistým motorickým omezením, zněl, aby k našemu pokoji vedlo co nejméně schodů. Z avizovaných tří se jich vyklubalo pět. V lednu jsem zkrátka zadělal na nevšední zážitky. Nicméně v den příjezdu jsem slova jako „Omlouvám se. Promiň. To jsem nedomyslel.“, opakoval jako přeskakující vinylová deska. Každopádně milostná pecka „Love Hurts“ od Nazarethu nezazněla.
Předesílám, že manželka vlastní téměř dvacet let starý mercedes suv ml 250 s automatickou převodovkou, který má rozměry menšího karavanu. Říká mu Kráva. Pořídila si ho v před sedmi lety, aby v něm mohla převážet invalidu s průkazem ZTP a jiný materiál. Teprve s ním začala pravidelně řídit. Jde jí to velmi dobře. Dojet k Třebíči nebyl problém. Po dálnici pořád rovně, ve Velkém Meziříčí doleva, a pak dvacet kiláků na jih. Schválně píši předložku „k“, nikoliv „do“.
Štrapáce začala v okamžiku, kdy jsme zjistili, že hlavní příjezdová komunikace do centra, které jsem měl nakoukáno z mapy, byla z důvodu rekonstrukce uzavřena. Oranžové objížďky žádné. Zapnul jsem moudrý globální polohový systém a zadal Josepha 1699. Lokátor nás navedl na hrbolatou cestu kamsi do polí nad městem. Po několika zákrutách jsme začali vytěsňovat matky s kočárky. Vytušil jsem, že něco není v pořádku. Obzvláště, když džípíeska přešla do cimrmanovského modu á la severní pól „jeďte na sever, jeďte na jih“. Poté, co jsme dorazili k hrdlu stezky pro chodce a cyklisty, zeptala se nás GPS, kde jsme. Propletli jsme se mezi naštvanými Třebíčany na vycházce zpět. Lokátor jsem vypnul. Nakonec jsme se mezi rodinnými domky dostali přes řeku Jihlavu do centra. Zbývalo ji za pár set metrů přejet ještě jednou do tzv. Zámostí, kde se romantika nacházela. Konečně jsem se zorientoval podle mapy v hlavě. Bohužel, dostavil se efekt zpožděné reakce, který obyčejně funguje v manželstvích ve chvíli, že kdy žena vydá muži příkaz a trvá i několik minut, vesměs do zopakování, než manžel vstane z gauče. Tentokrát to bylo opačně. Pokynul jsem řidičce, ať za mostem odbočí doleva, načež jsme pokračovali rovně do kopečka se slovy „už je pozdě.“ Nicméně bylo jasné, že čtvrť UNESCO se nachází vlevo, takže do ní moje žena odbočila o něco výš, což k překvapení potvrdila i džípíeska v kapse. Konečně jsme vjeli po kočičích hlavách do malebných uliček šířky dvou židovských trakařů, v nichž navíc parkovala četná auta. Poté, co jsme se mezi nimi několikrát jen tak tak prosmýkli, zastavila moje zcela vyčerpaná žena na kraji nervového zhroucení naši Krávu uprostřed uličky a vydala se najít Josepha 1699 pěšky. Ještě před tím na mě vrhla pohled, že na mě, co nevidět, spáchá holocaust. To už jsem pár minut opakoval kývaje se jako Žid u Zdi nářků modlitbu „Omlouvám se“. Cestu našla. Tu původní o něco širší, v níž stál kupodivu i pravý hebrejský Irish Pub. Vyhráno ovšem nebylo. Na parkovišti před Jožkou 1699 to vypadalo, jako kdyby opět dorazil Nazareth, takže jsme parkovali polou na cestě, polou ve škarpě. Naštěstí naše Kráva ovládá všechny čtyři „nohy“ a umí se proměnit v býka, takže žádný problém.
Daní za relativní bezbariérovost byl pokojík se se skoseným stropem, o jehož hranu se žena během vybalování báglů udeřila hlavou, a střešní okénko velikosti výhledu z věže Daliborka, což se později projevilo jako problém během jedné dusné tropické noci. Následovaly tisíceré omluvy, že jsem to nedomyslel. Splavená řidička chvíli ležela, pak si nalila červeného vína a pravila, že dva dny za volant nesedne. Po této pauze se konečně dostavila romantika. Židovské čtvrť je opravdu malebná s příjemnými kavárničkami mezi pastelově zbarvenými slepenci domečků. Synagoga a románsko-gotická bazilika svatého Prokopa jsou skvostné
Moje rada zní. Když chcete navštívit romantickou Prahu autem suv, neobjednávejte si hotel ve Zlaté uličce.