S těžkým povzdechem jako kdyby odcházela znovu dobýt Afghánistán, vyrazila moje žena vstříc žákům zvlčilých ročním pobytem v proti pandemické uzávěře. Navíc ji čekal přesun do válečné zóny v nejodpornějším počasí, jaké si lze představit. Vytrvalý déšť, šero a chlad. Slunce určitě někde svítí, ale v první školní den nad Českem nikoliv. I sníh a mráz by byly lepší, než tahle pošmourná studená „chlístanice“. Armádě pedagogů vracejících se do pole optimismu nepřidá.
Už včera večer jsem absolvoval akci „Co první den na sebe?“, který vyvrcholila dnešního rána. Než jsem si nasadil brýle, odsouhlasil jsem všechny modely doprovázené otázkami „Není to blbé? Hodí se to k sobě?“. Když jsem posléze zaostřil, doporučil jsem tmavě modrý kostýmek s bílou halenkou, což jsem doprovodil fundovaným hodnocením módního guru, že volné kalhoty k vypasovanému krátkému sáčku s širšími ramínky se náramně hodí, neb celek působí retro á la 30. léta minulého století, což se dnes nosí?!? Adina Mandlová by v ničem jiném v první den školy nešla. Neuspěl jsem. Plandavé kalhoty se do deště nehodí, neboť by se urousaly. Doručil jsem tedy kompletní armádní maskáče a kanady, to vše doplněné o neprůstřelnou vestu, přilbu a útočnou pušku M16. Byl jsem však označen za blbce, který si dělá srandu z vážné situace. Zvítězily úzké světlé kalhoty (ty se do deště hodí náramně – poznámka autora) a červené sáčko. S respirátorem, který učitelé musí na chodbách povinně nosit, černé barvy se to k sobě náramně hodí.
Nakonec jsem svou plukovnici vyprovodil ke dveřím, políbil pro štěstí a provedl rituální obřad sestávající se z formulek „tfuj, tfuj“ a lehkého nakopnutí kolenem do zadku. Pak vyrazila na zteč s odhodláním zvládnout první nápor těch malých Talibánců.
Uvidíme, v jaké psychickém stavu se vrátí. Doufám, že nebude litovat toho, že si nevzala armádní výstroj našich speciálních jednotek…