Ani korona virus, ani Talibán, ani hurikány v Americe, ani Babiš, ani galavečer předávání cen Jantar ve mně nevyvolaly tolik emocí a napětí, jako čtvrteční vystoupení nevelkého muže ve slamáku na scéně plovoucí na Vltavě nedaleko Rudolfina. Více než hodinový koncert bez přestávky nazvaný Árie měsíce odzpíval, odmoderoval a odvtipkoval onen muž bravurně. Neskutečné. Neuvěřitelné.
Doyenovi československé a české kultury Jiřímu Suchému bude prvního října devadesát let. Drtivá většina jeho přátel, souputníků či spolupracovníků už je dávno na nebesích a ten usměvavý chlapík si křepce vykračuje po pódiu a zpívá „Plavu si, ani nevím jak.“ Notoricky známé verše písně dua Suchý-Šlitr Árie měsíce zpíval Matuška už někdy v roce 1961. Tento šlágr, jak se tehdy hitům říkalo, Waldu proslavil. Nebyl jediný, komu Suchý nastartoval kariéru. Bez písně Oči mám sněhem zaváté by možná zlatý slavík a národní poklad Gott dál elektrikařil v ČKD. Totéž platí o dalších umělcích jak Pilarová, Hegerová, Urbánková, Filipovská, Bobek, Šimek, Grossman, Dvořák, Molavcová, Patrasová či Anna K. Ti všichni vzešli z divadla Semafor, které herec, zpěvák, režisér, básník, spisovatel etc. spoluzaložil. Bez Jiřího Suchého by nevzniklo ani Divadlo na zábradlí, kde se uchytil kulisák jménem Václav Havel, potomní dramatik, disident a prezident. Nemluvě o hercích jako Bartoška, Mrkvička, Heřmánek, Zedníček, Preissová, Hrzánová, Klepl a desítkách dalších známých herců. Suchého poetické písňové texty ovlivnily Kryla, Plíhala či Nohavicu. Jiří Suchý nikdy nebyl v komunistické straně, naopak v roce 1968 podepsal Dva tisíce slov a v roce 1989 Několik vět, a především odmítl jako jeden z mála předních umělců podepsat Antichartu. Přesto se tento zdánlivě nenápadný muž mnoha talentů, který ovlivnil českou kulturu víc než adorovaný Werich, nedostal v anketě „Největší Čech“ z roku 2005 ani do první stovky. Předběhli jej dokonce Klement Gottwald a Miloš Zeman, nemluvě o Milanovi Barošovi.
Ve čtvrtek večer jsem s úžasem sledoval pěvecké vystoupení devadesátníka Suchého, divadelně tak řečeného Jonáše, kterému vypomohli jeho partnerka z komického dua Molavcová a tucet krásných semaforských zpěvaček a tanečnic. Zároveň jsem trnul, aby na jevišti nezkolaboval jako Lasica. Nestalo se. Nezdolný Jonáš dál rozdává optimismus a smích. A ze srdce mu přeji, ať ještě pár let rozdávat bude. Možná poslední největší žijící Čech je naprostým opakem těch, kteří se za největší Čechy považují.
Vyvěste fangle na tingltangle
Protože teď se budem smát
Ten, kdo se řehce, mračit se nechce
Ten bude lehce s životem se prát.