Včera přednesl prezident republiky Miloš Zeman svůj již tradiční vánočně novoroční projev. V den svatého Štěpána. Jen na okraj dodávám, že Stefanos byl křesťanským prvomučedníkem, který byl popraven ukamenováním, a to kvůli svému rouhačskému kázání.
Nejde ani tak o to, co první muž státu řekl, ale spíš o to, co neřekl. Pal to čert, že si spletl Taliban s Al-Kajdou či Covid-19 s Covidem-21. Že zákaz topení zemním plynem se netýká roku 2030, ale 2040 či u spalovacích motorů se v roce 2035 nezakazuje jejich provoz, ale prodej. Také ze Zelené dohody pro Evropu se nelze „vyvázat“, jak nabádal. Pomíjím fakt, že po svém tradičním způsobu opět všechny poučoval, občany i vládu. To vše se dalo od nemocného starého zlomyslného muže, který je přesvědčen o své veledůležitosti, očekávat.
Slova jako krize, hrozba či problém použil za šestnáct minut mnohokrát, slovo děkuji pronesl pouze jednou. Děkoval za odvahu, aniž řekl komu. Nepoděkoval lékařům z ÚVN, kteří jej sundali hrobníkovi z lopaty, a už vůbec nepoděkoval tisícům fyzicky i psychicky vyčerpaným zdravotníkům, kteří bojují ze všech zbývajících sil za záchranu životů nakažených koronavirem ležících na JIP. Neprojevil žádnou lítost nad obětmi zákeřné nemoci, a to jich jen v den prezidentova projevu zemřelo s covidem víc než padesát, nepovzbudil jejich truchlící rodiny. Zeman nepopřál občanům zdraví a štěstí v roce 2022, tak jak to mezi sebou všichni lidé na světě dělávají, obzvláště nyní v těžkých časech pandemie. Žádná slova o víře, že se v nadcházejícím roce přece jen vše v dobré obrátí, žádná optimistická vize budoucnosti. O pokorné prosbě, ať se k sobě lidé chovají s úctou a respektem, neboť jsme všichni společně na jedné lodi, ani nemluvě. V Zemanově kázání nebylo špetky lásky a radosti, pokud nepočítám tu zlomyslnou. Ani náznak naděje v obrat k lepšímu, kterou občané potřebují slyšet.
Ubohý starý sobec.