Nechval dne před večerem. Zajíci se počítají až po honu. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Atd. člověk se nemá radovat předčasně. Ale doba je zlá, Kamile, jak říká Belmondo. Potřebujeme trochu optimismu a naděje. Hovořím o další lekci ukrajinského místopisu. Nevím, kde u nás leží Votice či Doksy, zato bych dnes na mapě bezpečně našel Kupiansk nebo Izium.
Každé ráno doufám ve zprávu o tom, že ten ušatý vrah z Kremlu konečně chcípnul. Vzhledem k tomu, že podobní zločinní zmrdi mají bohužel tuhý kořínek, tak mi zpříjemnili víkend „aspoň“ nečekaná osvobození zmíněných měst statečnými Ukrajinci. Bylo radostné sledovat, jak ukrajinští kozáci ženou rusácké orky, kteří na úprku padají z rozjetého tanku jak strážníci v grotesce s Chaplinem. Je dojemné sledovat, jak postarší ženy vítají své chlapce se žlutými či modrými páskami na rukávech maskáčů po měsících okupace a chystají jim lívance. Kéž by to tak pokračovalo dál. Pevně věřím, že poznáme i další města, nad kterými zavlaje vlajka znázorňující žluté pole a modré nebe a že v nich zazní kozácká píseň Červona kalyna a verš „A my našu slavnu Ukrajinu, hej, hej, rozveselymo!“ Vlastně se za to modlím.
Velká radost, že Vladimír Vladimírovič Vajgl pojde jak prašivý pes, jednou přijde taky. Včera bylo pozdě.