Dnes zasedalo zastupitelstvo města Jablunkova v tomto volebním období naposledy. Posledním bylo i pro pár poslanců, kteří už do toho příštího nekandidují. Mezi nimi se loučila také moje žena, která po dlouhých čtyřiadvaceti letech práce pro naše město jako zastupitelka končí. Čekal jsem, že se vrátí domů s velkou kyticí růží. Byl jsem bláhový…
Poprvé byla zvolena 28. listopadu 1998, podobně jako já. Za ta léta pro město vykonala násobně více práce než jeho současné „lidoano“ vedení. Vymyslela a organizovala řadu kulturních, sportovních a společenských akcí, které se konají dodnes a kterým se říká „tradiční“, léta předsedala komisím, odpracovala stovky hodin pro blaho města Jablunkova. Myslím nezištně, nikoliv jen jako placená poslankyně. Nemluvě o tom, že bez ní bych šestnáctileté starostování nezvládl. Nepíšu o tom jen proto, že se jedná o moji manželku. Kdo se alespoň trochu zajímá o společenské dění v našem městě, tak dobře ví, že mám pravdu. Především ženám by se měly při takových příležitostech kupovat květiny. Kdy už, když ne dnes? Pouhé díky nestačí. To by ovšem museli v čele města sedět gentlemani, nikoliv burani s deficitem samostatného myšlení. Tohle by se v partnerském Gogolině nikdy nemohlo stát. Polák by se raději hanbou propadl, a kdyby kytku zapomněl koupit předem, tak by přerušil zastupitelstvo a sám by ji běžel do květinářství koupit.
Bohužel, dnes na zastupitelstvu chyběl radní David Sventek, aby vedení řekl, co má dělat a co se sluší a patří…