Původně jsem chtěl reagovat na ranní článek na webu Sport.cz s názvem „Transgender cyklistka královnou hor. Vyhrála závod a shrábla balík. Mistryně světa zuří.“ Když odhlédnu od senzace chtivého titulku, tak jsem se chtěl pozastavit jako starý bílý muž z nekorektního pravěku nad jistou mírou neférovosti, kterou s sebou přináší současné zcela správné narovnání genderových disproporcí vzešlých z dílny Pána boha. Prostě je mi líto sportovkyň, které trénují do úmoru, aby je nakonec hladce porážely trans ženy s fyziologií muže. O problémech trans mužů, kteří by se chtěli poměřovat ve sportu s muži, nemá cenu dumat. Touto poznámkou bych se dostal za hranici korektnosti.
Alespoň soudě podle reakcí mých dcer, které se po několika měsících ocitly obě současně v místě svého trvalého pobytu. Mé milované bojovnice za rovnoprávnost a liberalismus v otázkách genderu, se kterými dnes intelektuálně sotva držím krok, náhodou zmerčily, že tatínek vyhledává v internetu termíny začínající předponou „trans“ a připravuje se na rádoby vtipný článek, tak jak to má ve zvyku. Když se dinosaurus, který vyrůstal v sedmdesátkách a osmdesátkách, a žil v bludu, že se lidské plémě dělí na muže a ženy, případně na homouše (jiné, než vulgární termíny se tehdá používaly zřídka), zmíní o trans lidech před mladou generací, která má liberalismus (a to ještě z domu) v krvi, je zle. Jako kdybych zamával býkovi před nosem červeným hadrem. Nedej bože abych na tohle téma něco psal, a ještě to publikoval na blogu, když problematice prdlajs rozumím a nikdy nepochopím, jak se cítí osoby, které do života vyfasovaly těla, která nejsou v souladu s jejich sexuální identitou. Dcerušky jsouce v jakémusi rozhořčeném transu měl soudily za článek, který jsem se teprve chystal napsat.
A tak jsem ho nenapsal…