Už čtyři sta třicet šest dní páchají ruští agresoři na Ukrajině ta nejhorší zvěrstva a zločiny proti lidskosti, spojený blok demokratických zemí od počátku napadené zemi všemožně pomáhá, nicméně se zdá, že po více než roce války dochází k jistému otupění i u osob, které se od počátku dle svých možností angažovaly, posílaly peníze na pomoc Ukrajině, přispívali na vánoční dárky ukrajinským dětem, psaly plamenné komentáře či jen demonstrativně nosily žlutomodré odznáčky na oděvu.
Přiznávám, že se musím poslední dobou občas „štípnout“, abych si znovu připomněl, že Ukrajina neleží za sedmero horami, ale nachází se ve stejné dojezdové vzdálenosti jako Praha. A to zprávy o válce na Ukrajině patří mezi první, které ráno čtu. Každodennost, osobní starosti i radosti nebo tragické vládnutí Pětikoalice a jeho důsledky vytvářejí jakousi krustu, která tu a tam překrývá empatii k tragickým osudům etnicky a kulturně blízkých lidí, které se odehrávají pár set kilometrů na Východ. To je špatně. S nebezpečím mikrospánku se však potýkají jen mé emoce, racionální část mé osobnosti je stále bdělá. Rusům nesmíme nikdy uvěřit ani ustoupit. Ukrajinský národ, který bojuje i za naši svobodu musíme podporovat za každou cenu. Kdo skuhrá, že v Česku kvůli pomoci Ukrajině málem umírá hlady a vyzývá k míru, rozuměj k oddechové pauze pro ruské zločince k načerpání nových sil a k dozbrojení, případně kdo mává na demonstracích ruskou vlajkou, ať se odstěhuje do postsovětského ráje na zemi. Nikdo rusofily v naší republice násilím nedrží.
Řádem Čestné legie vyznamenaná válečná reportérka Petra Procházková, která zná Rusko jako málokdo, se nechala slyšet, že před Ukrajinou stojí velká výzva, neboť ne všichni obyvatelé chtějí být osvobozeni, obzvlášť ti ve východním Donbasu a na Krymu. Dávám jí za pravdu. Věci nejsou černobílé. Otázku, nakolik se chce ukrajinským vojákům umírat za znovudobytí území, jejíž obyvatelé nechtějí žít pod vládou Kyjeva, si musejí zodpovědět sami Ukrajinci, bez rad či nedej bože tlaku Západu.
Další téma, o kterém Procházková, již léta obdivuji, hovořila, mě však zcela míjí. Řekla, že bychom se měli víc snažit pátrat po příčinách ruského chování. Své hledání pravdy částečně staví na tvrzení, že je Západ spoluzodpovědný za to, že se po rozpadu SSSR cítí tato obří benzinka převlečená za stát přehlížená, nedoceněná, nerespektovaná. Tak nějak nechápu, proč bychom měli dobyvačného exportéra krvavého bolševismu, bez špetky sebereflexe za miliony popravených v gulazích a další napáchané zlo ve 20. století, respektovat?!? Mě se pátrat po příčinách ruského chování nechce ani náhodou. Německo prošlo katarzí, za zločiny II. Světové války se tisíckrát omluvilo a vstalo z popela jako nový demokratický liberální stát. Rusko pro mě přestalo existovat 24. března minulého roku. Pozdě, ale přece. A spolu s touto barbarskou koloniální zemí i její obyvatelé. Na dělání výjimek nemám chuť.
Vida a je po emocionálním mikrospánku…