Dnes začíná v Praze knižní veletrh Svět knihy. Autor těchto řádků byl pozván na sobotní neformální setkání českých a slovenských autorů ze „stáje“ nakladatelství Argo. Avizována je autogramiáda, beseda či focení se čtenáři. Skvělé, tedy pokud se tam nějaký čtenář krimi série Trujkunt objeví. Při té příležitosti mě jen tak z legrace napadlo vykutat z PC první verzi novely Dwur, na kterou jsem dávno zapomněl. Naštěstí…
První pokus vykročit ze stínu blogu Jablečno přišel v létě před sedmi lety. Přesné datum, kdy jsem vytvořil wordovský soubor s názvem „Dvur“, bylo dávno několikrát windowsy změněno. Podle emailové korespondence jsem začal tento klenot rozesílat přátelům k posouzení v září 2016. Šlo o krátkou povídku o necelých devíti tisících slovech (ty dnešní mají cca od osmadvaceti do šedesáti). Zápletka byla stejná. Vražda „Husarky“, která uzavřela průjezd dvorem, ukradená jablunkovská kronika a domnělé záznamy o bojůvkářích z roku 1939, kteří málem zahájili II. Světovou válku o týden dřív. Vyskytovali se zde stejný pachatel a jeho žena „surikata“. Některé postavy mluvily po naszymu a celý příběh se odehrával v Jablunkově. Zbytek se podstatně a srandovně lišil. Rozesmál mě i vyděsil zároveň.
Vraždu neřešila policie, žádná ostravská mordparta se v první verzi neobjevila. Případ rozlouskl čtyřiačtyřicetiletý novinář Pavel Saran, černovlasý, vyšší, štíhlý, který si přivydělával jako lektor angličtiny!!! Příběh je vyprávěn v „ich“ formě, a tak měl autor nezvladatelné nutkání svého hrdinu tak nějak vylepšovat. Novinář Pavel Saran se v první verzi nerval, nelámal nosy, nicméně kouřil a měl nezdravou náklonnost k ženám. To byl také důvod, proč jej opustila manželka Eva (!!!) a odstěhovala se za dcerou Veronikou do Brna. Štramák Saran tak bydlel v garsonce v Jabku s přítelkyní Reginou alias Regi, tehdy však drobnou, štíhlou a s dlouhými havraními vlasy. Finále se odehraje v garáži vraždícího dědka, kdy Saran ztratí vědomí, které nabyde až za přítomnosti navrátivších se manželky a dcery. Hepáč jako hrom 😊
Vědomí se tehdy naštěstí vrátilo i autorovi první verze úvodní novely budoucí trilogie Trujkunt a došlo mu, že vyprávět cokoliv v první osobě mu přijde k smíchu, že tento příběh nemá grády ani pořádného hrdinu, a že s takovou slátaninou neprorazí. Ne že by o to usiloval. Až po přečtení nové, dnešní verze novely Dwur a dalších dvou krimi novel, tentokrát už s vysoce funkčním sociopatem kriminalistou majorem Romanem Saranem ho vybídli „někam“ to poslat jeho žena a kamarád Jarda. Zázrak jménem Argo se po letech nakonec přihodil. Pravěký pokus o literaturu jsem opět ukryl v notebooku. Z emailu verzi pro zasmání, bohužel, neodstraním.
Naštěstí moc přátel nemám…