Trůně tam, kde i král chodí pěšky, a čta v Živé historii článek o Kryštofovi Harantovi z Polžic a Bezdružic zaslechl jsem manželčinu otázku, zda počítám s tím, že odchází o deset minut dřív do školy. To abych se při četbě nedostal až popravě českých pánů v roce 1621 a stihl ji před odchodem do práce rituálně políbit. Otázka sice postrádala smysl, neboť ji nepředcházela informace o dřívějším odchodu, ale vše dobře dopadlo. Šlo přece o první den jejího posledního roku ve škole.
Při té příležitosti jsem si vzpomněl na své první dny ve škole. Základní, střední i vysoké. Má paměť je děravější než outfit zpěvačky Miley Cyrus a vysoce selektivní, ale začátky vzdělávacího procesu se mi kupodivu vybavují. Bylo pondělí čtvrtého září, stejně jako dnes. Psal se rok 1972. Most SNP přes Dunaj v Bratislavě s charakteristickým pylonem byl už týden v provozu a na olympiádě v Mnichově se schylovalo k teroristickému útoku na izraelské sportovce. Malý Peťa z Janáčkovy ulice v dolních Lyžbicích v Třinci vyrazil s maminkou k nedaleké čtvrté základní škole s charakteristickými třemi nízkými pavilony. Bylo zataženo. Měl jsem na sobě hnědé tesilové kalhoty, vínové tričko s límečkem taktéž ze syntetických vláken a okrový baloňáček. Na zádech hnědou aktovku z hrubé umělé kůže. Paní učitelka Hoffmannová mě posadila do druhé lavice v první řadě u dveří. Škamna byla dřevěná se žlábkem pro pera a s otvorem pro inkoustovou lahvičku a se sklápěcím sedátkem. Mým prvním spolusedícím byl Peťa Klus, kamarád z ulice. Pozdrav zněl „Čest práci, soudružko učitelko“ a pak už jsem seděl s rukama založenýma za zády jak válečný zajatec. Vyzvedla mě maminka.
Na gympl už jsem trefil bez maminky. Ve svých prvních opravdických džínsách značky DC, těsných a tuhých, s lennonkami na nose a s polodlouhými vlasy ulízanými na uších jsem se snažil huhňavým nízko posazeným hlasem a s výrazem rebela bez příčiny zalíbit novým spolužačkám. Marně. Na Slezskou univerzitu v Opavě už jsem přijel vytuněnou oktávkou jako lehce prokvetlý borec a starosta města před čtyřicítkou a dělal zkušeně dojem na hezké dvacetileté spolužačky na distančním studiu, které jsem nakonec stejně z objektivních příčin nedokončil.
Dnes ráno jsem sice políbil na odchodnou manželku v její první den posledního řádného roku ve školství, ale je mi jasné, že poslední ještě pár let nebude. Co by si na české základní škole na Lesní bez mé ženy, učitelky se super schopnostmi jak postavy z marvelovek, počali? Bez ní je výuka na zdejší základce pro mnohé nepředstavitelná.
Nikdo není nenahraditelný. Když je čas na důchod, tak se má jít. Ono to bude muset fungovat i bez postavy z marvelovek.
Milý Pavle!
Svět není černobílý a nelze všechno tak generalizovat. Jsou pedagogové, kteří by měli jít do důchodu raději ještě před tím, než započnou první rok svého působení ve školství.
A pak jsou tady učitelé – postavy z marvelovek. Jako třeba autorova žena. Znám spoustu dobrých pedagogů. A taky několik dobrých historiků. Ale neznám žádného historika, který by měl takové pedagogické kvality jako paní učitelka Sagitariová.
V loňském školním roce mě pobavila taková perlička mé žačky Elišky, kterou na ZŠ Jablunkov učila dějepis právě zmiňovaná paní učitelka. Povídali jsme si o škole, o výuce. A já jsem vzpomínala. Třeba na to, jak mě paní učitelka taky učila dějepis. Eliška ovšem zarytě tvrdila, že to musí být jiná paní učitelka, protože téhle bude tak možná něco málo přes čtyřicet. (To už jí sice není, ale svou kondicí, energií a elánem by většinu těch „čtyřicítek“ strčila do kapsy 🙂 .)
Přeji paní učitelce, ať ji pozitivní nálada neopouští!
Kateřina