Včera skončilo mistrovství světa v lehké atletické v Budapešti. Nádherný týden plný dramatických soubojů a skvělých sportovních výkonů s jedním světovým rekordem jako třešničkou na dortu. Moje milovaná královna sportu nadělila sto čtyřicet sedm medailí šestačtyřiceti zemím světa.
Česko v pestré soutěži národů získalo dva bronzy. Ten první kuriózní nám darovala v mix štafetě na 4×400 metrů potomní dvojnásobná mistryně světa Femke Bol svým pádem dva metry před cílem. Druhý již plnohodnotný vybojoval oštěpař Jakub Vadlejch, tradiční medailový zachránce české atletiky v hodině dvanácté. Českou oštěpařskou školu zastupovala ještě vítězná Haruka Kitaguči, roztomilá Japonka, která mluví česky líp než Babiš. Ostatní čeští atleti sice srdnatě bojovali a mnozí vytvořili české rekordy, ale čelo atletiky se nám spíš vzdaluje než přibližuje. Po Báře Špotákové zeje vyloženě díra, naše tři oštěpařské grácie v čele s lepou a vyrýsovanou Nikol Ogrodníkovou nepostoupily ani z kvalifikace. Lkát však netřeba. Není tak zle. Jsou velmoci, které utrpěli debakl jak u Waterloo, případně jako u Stalingradu.
Zatímco zlato si odvážejí atleti z Burkiny Faso nebo z Dominikánské republiky, stříbro vybojovaly třeba Britské panenské ostrovy či Botswana. Totální fiasko Francie odvrátila stříbrem až v předposlední disciplíně, v mužské štafetě na čtyřikrát čtyři sta metrů. Německo, atletický gigant, který v minulosti soupeřil o prvenství se Spojenými státy či Ruskem, odjel z Budapešti s prázdnou, Scheisse katze.
P.S. Jsem moc rád za ukrajinské zlato a stříbro.