Někdy jsou dny, které se, co se týče emočních prožitků, podobají opevnění hradu Kost. Jindy mají podobu křivky srdečního rytmu na obrazovce elektrokardiogramu. Takovou sobotu a prvních pár hodin neděle prožil autor těchto řádků.
Dopoledne mě zasáhla smutná zpráva, že skonal „obyčajný hráč“ Vašo Patejdl, skvělý muzikant, skladatel a zpěvák, jehož lyrické písně, ať už je zpíval sólově nebo s kapelou Elán, provázely mé dospívání a činily totalitní šeď barevnější a bolševický marasmus o něco snesitelnější. Na gymplu jsem s „chlapčenským úsmevom“ toužil po „Nepriznanej“, co měla „strašně dobré vlasy“. S Vašom odešel kousek mého mládí.
Navečer jsem se euforicky radoval u přenosu z mistrovství světa v atletice, kde naše smíšená štafeta na čtyři krát čtyři sta metrů vybojovala po dramatickém závěru bronzovou medaili. Rozesmála mě také poznámka komentátora Dusíka, že dopoledne v Budapešti tak pršelo, že by ani ministra z kavárny ven nevyhnal. Dobrou náladu umocnila výhra Karoliny Muchové v semifinále tenisového turnaje v americkém Cincinnati nad Bělorurskou Arynou Sabalenko a její postup do finále.
S těmito hezkými pocity, které přebily smutek z odchodu Vaša, jsem se odebral do ložnice s naivní představou sladkého spánku. Proti však byla obec Písečná, která se rozhodla zaútočit na Jablunkov řvoucími troubami jako starozákonní Jozue na Jericho. Betonové sídliště Mlýnská schytalo první úder a za cenu bdění jeho obyvatel bránilo město. Dny obce Písečná měly podle propagace akce na webu Infocentra Třinec (na webu našeho města a centra kultury a informací jsem promo nenašel) končit minutu před půlnocí. Řev z kulturního areálu náhorní obce pod Bahencem však decimoval můj spánek až do dvou v noci. Mezitím jsem napsal starostovi Čmielovi přes messenger přátelský dotaz, jestli jim tam nahoře „nejebe“. Bez odezvy. Poté, co Jozuovy trouby utichly jsem ještě další hodinu bojoval s bděním než jsem konečně usnul.
Nesnesitelná Macarena a jiné hudební sračky mi zní v uších doteď.