Během včerejšího slavnostního udílení státních vyznamenání u příležitosti státního svátku Vzniku samostatného Československa jsem málem usnul. Nezáživné, suché, jednotvárné, fádní. Prostě „nič moč“ jak se říká.
Prezident Pavel přišel do Vladislavského sálu a vystoupal na schůdky po svých, vypadal zdravě a střízlivě, takže žádné vzrušení z toho, že zkolabuje. Nuda. Nenakláněl hlavu do strany, jak se na Velkého šéfa sluší. Přítomné v sále nemuseli doplňovat lidmi z hradní kanceláře či kuchyně, protože přišli až na Zemana všichni pozvaní. Nuda. V projevu prezident nikoho nepoučoval a neurážel. Nuda. Nemusel jsem se za něj stydět. Kolosální nuda. V seznamu vyznamenaných chyběli Pavlovi kámoši. Nuda. Žádná jména vzbuzující jiskřivé emoce jak v minulosti Fico, Čuba, Jansta, Troška, Luděk Sobota, Ringo Čech, Krampol, Ivan Vyskočil, Josef Dvořák, Rajko Doleček, Ivanka Trumpová nebo Robert Sedláček v mikině. Ale jen Pithart, Rychetský, Mašínová, Schwarzenberg, Beneš, Halík, Čepelka, Kubišová, Mišík, Bartoška, Kostka, Preiss nebo Štefánik či jak se ten chlap jmenoval. Nuda, nuda, šeď, šeď, jak by řekl Jára Cimrman.
Škoda, že ČT přeložila StarDance na dnešek.