Povinné kolektivní sdružování za účelem barvotiskového optimismu, trapné a falešné oslavy totality, to vše ve mně posílilo individualismu a odpor ke stádnosti. Vrcholem socialistického pokrytectví bývaly spartakiády. Na ročník 66 vyšlo cvičení starších žáků v roce 1980. Jako atleti se sportovky jsme byli této trapné taškařice naštěstí ušetřeni. Na druhé straně jsem mohl přijít o věneček už ve čtrnácti.
Po Sametové revoluci nahradil před třiceti lety spartakiádu Všesokolský slet, který navázal na komanči přerušenou tradici kolektivního cvičení sokolských jednot sahající až do roku 1882. Popravdě, jako odpůrce stádnosti násobené kolektivním cvičením jsem mezi spartakiádou a sletem neviděl rozdíl. Tedy až na jeden. Cvičenců za totality bylo nedobrovolně násobně víc, všichni byli štíhlejší. Obzvláště vystoupení čtrnácti tisíc opálených vysportovaných vojáků bylo velmi působivé. Jako puberťákovi mi utkvěla v hlavě hezká prsatá vysokoškolačka cvičící v první řadě, kterou si zjevně zamiloval i kameraman. Zato první porevoluční sokolští sletoví bratři a sestry byli vesměs starší, otylejší a nemotornější. Počet cvičenců i kategorií také výrazně klesl. Slety jsem ovšem nesledoval, vídal jsem pouze ukázky v Událostech na ČT, krojované průvody Prahou mi připadaly stejně trapné jako ty prvomájové, moralizujcí hesla mi evokovala národní obrození a bratrem Sokolem bych se nestal ani po tortuře spočívající v nuceném poslouchaní Davidova hitu „Poupata“.
O to větší bylo mé včerejší překvapení. Žena se rozhodla, že budeme sledovat cvičení Sokolů a Sokolek v rámci XVII. Všesokolského sletu. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo zvedat zadek z pohodlného křesla jsem s úsměškem zůstal. Už při prvním vystoupení dorostenek a žen jsem přestal paralelně pročítat zprávy na Aktuálně a Seznamu v mobilu. A to ani nemusela stát v první linii sexy vysokoškolačka. Na povedené, s viditelnou nehranou chutí zacvičené nápadité choreografie byl fakt hezký pohled. Do cvičení za zapojili také Sokolové ze Slovenska, z Kanady, ze Spojených států a také z Ukrajiny. Během návštěv Zakarpatska, které bylo součástí meziválečného Československa jsem v městech a městečkách viděl několik sokoloven s logem. Když vystupovali na písně Karla Gotta senioři a seniorky, z nichž nejstarší bylo čtyřiaosmdesát, bylo to až dojemné. Střídali Tyršovy cviky s moderními prvky, dokonce klusali! Připadal jsem si jak lazar. Následovali děti, dorost, ženy, muži. Všichni s chutí a s opravdovou radostí. Všechny složité a barevně sladěné obrazce zvládli malí i velcí Sokolové dokonale, bez jediné viditelné chyby. Najednou začaly dávat dříve vysmívané fráze vlasteneckých hesel smysl. Sokolem bych se nestal, ani kdybych byl zdravý jako rys. Nicméně sokolský akcent na pohyb a národní sounáležitost má velký vliv na pozitivní kultivaci jedince i společnosti. Nazdar! Zdar!
Zajímalo by mě, kolik bylo mezi cvičenci nejrůznějších proruských národovců, kteří mají na demonstracích či na sociálních sítích plnou hubu češství.