V životě jsem nepřál nikomu nic zlého. Jasně, jsou lidé, které nemám rád, ale neexistuje nikdo, koho bych nenáviděl. Přesto se najdou takoví, kterým přeji, ať ochutnají vlastní „meducínu“, přeji jim, ať zažijí strach. A když se tak stane, cítím škodolibou radost. Snad mi to pánbůh odpustí.
Obyvatelé poslední koloniální říše na světě, Rusáci, si zaslouží zažít aspoň setinu strachu a obav o život, které už pátým rokem přinášejí statečnému Ukrajinskému národu. Z této těžce zkoušené země, která bojuje o přežití, se stala mezitím technologická velmoc, která by dala v konvenční válce na frak i Trumpově Americe. Ukrajina dnes vyrábí drony, které zapalují ropné rafinérie až na Urale, tedy téměř dva tisíce kilometrů od svých hranic. Užil jsem si krátké video, které natočil jakýsi rybář u jezera u Permu šokovaný tím, že mu nad hlavou letí „bezpilotnik“. Doufám, že si cvrknul do trenek, když viděl jak o pár kilometrů dál dron zasáhl cíl. Podobně kňourala jakási zmalovaná ženská z černomořského přístavu Tuapse, která naříkala že chtěla žít s „rybjonkom“ u moře, a teď je všude okolo ropa z drony vybombardovaného terminálu. Že museli přežít ukrajinské děti zimu v krytu při mínus dvaceti ji nedochází, neboť má mozek vymytý báťuškou carem z Kremlu, který svým poddaným slíbil třídenní vojenskou operaci.
Bídu a chudobu Rusákům přát nemůže, protože ty už tam kromě Moskvy a Petrohradu mají. A tak jim přeji strach z toho, že jim ukrajinští „ptáci“ mohou kdykoliv trefit jejich kadibudku za dřevěnkou.
Abych parafrázoval výrok jednoho frackovitého ubožáka a šaška z českého vládního cirkusu: Ano, jsem škodolibý. A co?