Svět soudruhů

Pedagog vešel po zvonění do třídy, načež jsme všichni vstali do pozoru a připažili. Učitelka si před nás stoupla a po krátké pauze nás pozdravila: „Čest práci“. A my jsme sborově odpověděli: „Čest, práci, soudružko učitelko“. Soudruzi učitelé byli vzácní stejně jako dnes. Poté jsme zasedli do lavic a začali se věnovat uctívání práce…

To platilo do prosince 1989. Po Sametové revoluci se zdálo, že staročeské slovo „soudruh“ označující parťáka ve společné věci, které komunisté zavedli místo oslovení „pane/paní“, vymře jako Blboun nejapný. Přežilo však spolu s „reformovanou“ Komunistickou stranou Čech a Moravy, jejíž členové se tak oslovují dodnes. Žije také ve všech československých filmech vyjma pohádek či historických snímků, a také těch, které vznikly do roku 1948. Daří se mu vcelku dobře. U řady filmů už pozdrav, který měl být používán na věčné časy a nikdy jinak, ani nevnímáme. Když kupříkladu ve skvělé detektivce z roku 1969 „Po stopách krve“ oslovují majora Kalaše v podání Rudolfa Hrušínského „soudruhu“, nikomu to nepřipadne legrační. Ani mladé generaci narozené po roce 1990. Rozumní tvůrci filmů stranickým pozdravem šetřili, případně ho užívali jen tam, kde se to situace vyžadovala. Především ve služebním styku a mezi členy KSČ…

Naopak, kdo oslovením „soudruhu“ nešetří, jsou autoři seriálu „Svět pod hlavou“, který jsem si oblíbil, protože nejen poručíka Marvana, ale i mě vrací do roku 1982, kdy mi bylo krásných šestnáct let a kolem zněl místo rudých popěvků čarovný zvuk všech tamburín a stříbrem se stával cín. I přesto si nepamatuji, že by se tak vehementně „soudruhovalo“ jako v retro seriálu. Soudruhem byl učitel, profesor, ředitel, předseda, tajemník, náměstek, vedoucí a jakákoliv vojenská šarže. Prostě výše postavené persony, které tvořily páteř režimu. Nikdo nikdy takto neoslovil doktory, kterým zůstalo „pane/paní“. A už vůbec ne vrátné či pracovníky OPBH, instalatéry, malíře atd., jak zaznívá v seriálu. A fakt, že Ondřej Trojan jako kapitán Plachý říká „soudruh syn či soudružka manželka“ beru jako ironické šlehy pragmatického detektiva, který už dávno ztratil iluze o komkoliv a o čemkoliv. V seriálu je „přesoudruhováno“ víc, než v odpudivé agitce na pokračování „Okres na severu“ o čestném a lidumilném tajemníkovi OV KSČ soudruhovi Páleníkovi. Seriál tak občas sklouzává ke karikatuře, což může v dnešních mladých vzbuzovat dojem, že jsme se tehdy všichni chovali jak idioti…

P.S. Včerejší předposlední díl seriálu „Svět pod hlavou“ však přestal soudruhovat. Trojanovy ironické legrácky, kdy stranickým pozdravem oslovoval každého, zmizely. Děj příběhu spějící do finále, které konečně odhalí, zda se Marvan v kómatu nachází v současnosti nebo v roce 1982, zhrubnul, zdrsněl. Zaplnili jej estébáci, kteří si nebrali servítky. „Vy jste jen slepá ulička. Druh, který vyhyne. My vám nedovolíme, abyste se dál rozmnožovali“, řve na zmláceného poručíka Marvana vyšetřovatel Státní bezpečnosti. Zkrvavený Marvan mu s ironickým úsměvem odpoví, že tento režim brzy skončí a dodá: „Ale nebojte, typy jako vy přežijou všechno“. Má pravdu, žijí mezi námi. Nepotrestáni. Anonymní. Soudruzi svině. V šestnáct letech jsem pod kůži režimu neviděl. Slyšel jsem tamburíny, nikoliv mlácení těch, kteří se komunistům postavili…

Růžové brýle mládí spadly až s čerstvou dospělostí. Blboun nejapný nevymřel, naopak, daří se mu skvěle. Jeden takový nám bude za půl roku velet. Soudruh Andrej Babiš, který se podle dokumentů slovenského Ústavu paměti národa stal v agentem StB…

V roce 1982…