Na staré koleno se stávám plačtivým. Když jsem měl slzy v očích při sledování disneyonského animáku „Na vlásku“ ve chvíli, kdy princezna Locika sleduje na lodičce, jak z hradu stoupají k nebi tisíce lampionů, trochu mě to překvapilo. Za nějaký čas jsem si však pustil válečný film „Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny“. Při scéně, kdy statečný zdravotník, který odmítá nosit zbraň, zachraňuje desítky zraněných kamarádů, jsem bulel tak, že jsem musel zastavit film…
V sobotu dopoledne po olympijské skiatlonu žen, jsem byl mírně skeptický, co se týče českých medailových úspěchů. To jsem samozřejmě ještě netušil, že půl víkendu proslzím. Začalo to tím, když opakovali vítěznou jízdu snowboardcrossařky Evy Samkové na minulé olympiádě. Jakmile při záznamu ceremoniálu spustili „Kde domov můj“, zkřivila se mu huba a stálo mě hodně úsilí, abych se zase tvářil jako tvrdý chlap. V poledne přišel na řadu biatlon a bronzová Verunka, s níž teď podvádím Gábinku. Zase křivý ksicht a slzy štěstí. Dojetí mi způsobily i české tenistky ve Fed cupu..
Vrchol výpadku testosteronu přišel se stříbrnou medailí biatlonisty Michala Krčmáře. Když se navíc při rozhovoru rozbrečel štěstím do kamery on sám, slzy jako hrachy jsem se marně pokoušel zatlačit si pěstí zpět do oka. Roli muže přebrala moje žena, která seděla vedle mě, sledovala přímý přenos a usmívala se. Klidně probrečím celou olympiádu, jen když se bude našim dařit…
Ani záběry desítek obětí chemických útoků v Sýrii mě nerozhodí. Že spadlo u Moskvy nějaké letadlo a sedmdesát lidí to nepřežilo? Hm, smůla. To se stává. Ale pak stačí český sportovec na bedně a bulím jak děcko. Co přijde, až některý z nich vyhraje, v což pevně věřím, a zazní naše krásná hymna, nechci ani domýšlet…
Po olympiádě zřejmě navštívím lékaře…