První film viděný v kině, na který si pamatuji, byla Disneyho pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků. Včera jsem ji po dlouhých sedmačtyřiceti letech viděl znovu. Kromě uvědomění si skutečnosti, jak jsem starý, mi Sněhurka připomněla kouzelné okamžiky z doby před patero prezidenty a jedním režimem, kdy jsem užasle hleděl na tento animovaný zázrak z roku 1937, který i dnes strčí všechny Shreky, Nemy či vycvičené draky do kapsy…
Bylo mi pět a živě si vybavuji, jak jsem se bál při scénách z čarovného lesa nebo při proměně zlé královny v babiznu s vypoulenýma očima. Strachy jsem otáčel hlavu. Vzpomínám si na škodolibé úsměvy dvou starších holek, které seděly v kině Kosmos na sedadlech za mnou. Naštěstí mě vzal na představení dědeček Sagitarius, válečný veterán, který mě držel za ruku a dodával mi odvahy…
Včera už jsem se nebál, statečně jsem vydržel do konce, kdy jsem dojetím málem uronil slzu. Krása. Už jsem zapomněl, jak ladné a plynulé jsou pohyby něžné princezny. Zapomněl jsem na to, že Šmudla je němý a že vypadá jak trotl. Překvapilo mě, že Sněhurka po kousnutí do otráveného jabka sebou neflákne o zem, jak vypráví Mládek, ale scénka se odehraje mimo záběr. Také mě udivilo, že konec pohádky je tak rychlý. Trpaslíci odněkud schrastí prosklenou rakev, v níž nestárnoucí tělo Sněhurky vystaví jak Lenina pod Kremlem. Ihned se zjeví se princ se sklonem k neškodné nekrofilii a mrtvolu políbí. Kráska roztomile procitne, jako by si předtím dala šlofíčka, a mladý pár odjíždí vstříc ranním červánkům. Babiznu už předtím komando trpaslíků shodilo z útesu…¨
Poselství pohádky je jasné. Děcka, neberte si potraviny o od podezřelé osoby, a nejezte je, ani pod lákavým příslibem splnění nějakých přání. Ať už jde o jabka nebo o koblihy…
Princ se může někde flákat a čekání na spásu se protáhne…
P.S. Vážení čtenáři, přeji vám hodně zdraví, štěstí a pohody v roce 2019