Už čtyřicet let se touláš s Lucií s očima jako diamanty po jahodových polích někde na obloze. Anebo brázdíš napříč vesmírem ve žluté ponorce. Nevím. Jen si to představuji. Vím jen, že nikdo neovlivnil mou formující se náctiletou osobnost, mé budoucí já, tak silně a zásadně jako ty. Snad ještě další chlapík bydlící na opačné straně newyorského Central parku jménem Woody Allen. Hlavně díky vám dvěma jsem jaký jsem, a už na tom nic nehodlám měnit.
Pro dospívajícího kluka, který začíná vnímat reálný svět a pokouší se v něm najít své místo, jsi byl duchovním vůdcem, majákem v totalitní komunistické tmě a absurditě. Fascinovaly mě tvoje provokativní drzost, kterou jsi maskoval poetickou duši snílka, tvá nonkonformista a odmítání podřizovat se pochybným autoritám a konvencím. A hudba, kterou jste skládali s Paulem, ty stovky úžasných písní. Nakažlivě optimistická „I Want To Hold Your Hand“, naléhá „Help!“, teskná „Eleanor Rigby“, psychedelická „Lucy In The Sky With Diamonds“, snová „Strawbery Fields Forewer“, apelující „Revolution“, romantická „All You Need Is Love“, hravě bezstarostná „Yellow Submarine“ a další a další, které poznám po prvních tónech. Lahodily mému srdci i mé duši. Tehdy i dnes.
Nebylo ti dáno skládat další melodie, ostře glosovat běh světa a trochu naivně bojovat za mír. Mohu si jen domýšlet, co vše bys složil, řekl a vykonal. Domnívám se ale, že bys už dávno procitl ze svého „Imagine.“ Nežijeme v míru a jednotě a bez hladu a chamtivosti.
Zůstala jen úchvatná píseň.