V zemi nachos a drogových kartelů je letos hezky. Na dovču se tam vypravila s výletem do Atlanty i česká fotbalová reprezentace. Trochu si tam také začutali s balónem, nachytali od sluníčka bronz, od soupeřů šest branek a jedou domů. Nikdo od mužstva, které je čtyřicáté v žebříčku FIFA, zázraky nečekal. Asi jediné přání bylo, aby se tam hoši aspoň rvali jako lvi, makali, běhali, jezdili po zadku, prostě aby nám neudělali ostudu. No nic, tak někdy příště…
Je fakt, že pro aklimatizaci na zápasy v Mexiku by museli trénovat nejmíň na Sněžce, Atlanta však leží co se nadmořské výšky o sto metrů níž než Jablunkov. Ale i tam, proti Jihoafrické republice, zmátožněli a posledních dvacet minut jako kdyby říkali, tak už nám ten gól, vy kluci černí, dejte, ať máme čas omrknout muzeum Coca-coly. Suma sumárum, nedaří se ani mnohem lepším mužstvům, třeba turecké repre už hlídá pořádek v Kurdistánu, nehledě na to, že na mistrovství světa se neprobojovali Italové či Poláci. Ale to není omluvou pro předvedené výkony. Češi propadli kondičně, technicky i v týmové souhře. To říkám jakou gaučový expert
Nutno však dodat, že jsme vyhořeli i před dvaceti lety na mistrovství světa v Německu, kam jsme přijeli podle FIFA jako druhý tým světa s hvězdami jako Nedvěd, Čech, Koller, Rosický nebo Jankulowski, Žádná velká nadmořská výška, hafo fanoušků, protože se hrálo „za rohem“, a přesto jsme dali tři branky Američanům a žádné Ghana a Itálii a fičeli busem domů. A to jsme tehdy na rozdíl od současnost měli kde brát. Drtivá většina hráčů kopala za velké či střední zahraniční kluby, možná dokonce všichni.
Včera jsem si pustil na youtube čistě z nostalgie sestřih úchvatného mače s Nizozemci z Eura 2004 s ikonickou hláškou „A ono to půjde, ne že ne.“
Jednou určitě